Na internetu proběhla informace, že italské město Verona vydalo vyhlášku o zákazu prodeje kebabu. Snaží se tím údajně chránit místní kulturu. A já se ptám, co zakážeme nebo nařídíme příště ve jménu „dobrých“ úmyslů?
Zakazovat jídlo podle určitého politického nebo náboženského klíče je nebetyčná pitomost. I při akceptování argumentu o nutnosti ochrany domácí, evropské, kultury je tato cesta naprosto nesmyslná a hlavně neúčinná. Snaží se snad autoři regulace takto řešit probíhající střet kultur? A jak efektivně očekávají, že má v tomto smyslu působit? Nebo je to snaha ekonomicky zlikvidovat zdejší muslimskou komunitu? Zřejmě nejsem s to pochopit, jakou ekonomickou sílu mají tamní rychlá občerstvení...
Jak jsem psal třeba v tomto článku, pokud zhruba polovina evropské muslimské populace tíhne tak či onak k extremismu, účinná preventivní opatření na ochranu zbytků naší svobody jsou zcela na místě. Na druhou stranu, mentalita zakazovačů všeho druhu, nejen těch socialistických, má dnes žně. Zákazy, které se takovým dnes hodí do krámu, se napříště v jiné oblasti jejich života obrátí proti nim samotným. Jde totiž o princip. Časem přijde jiný zákaz, který se jim už tolik (nebo vůbec) líbit nebude a oni pak budou freneticky křičet a domáhat se spravedlnosti. To už ale bude pozdě.
Velmi těžko by mě mohl někdo označit za pravdoláskaře, vítače nebo islamofila. Pokud ovšem křečovití islamobijci v tomto směru horují za všemožné zákazy a stavění kdejaké malichernosti mimo zákon, otevírají tím pandořinu skříňku. Musí si být jasně vědomi, že propagovaný přehnaný dirigismus dopadne, dříve či později, také na jejich hlavy.
V jedné základní záležitosti bych však byl přece jen striktní. Obyvatelé této země, až na velké výjimky, se shodují v názoru, že týrání zvířat není přípustné. To se ostatně dlouhodobě odráží v podobě příslušné zákonné normy. Nedělám si vůbec iluze o kvalitě a humánnosti tuzemské masovýroby, nicméně určité základní standardy jsou, pevně věřím, dodržovány. Halal porážky však představují zcela jiný případ. Nejen samotným postupem, ale především faktem, že jsou při nich zvířata nadměrně týrána. Podle mého názoru by na území České republiky neměla být udělena ani jediná výjimka na tento typ porážky. Jejich vykonavatele a uživatele přece nikdo nenutí zde pobývat, jestliže nehodlají respektovat zdejší psané i nepsané uzance.
Pokud je však takové maso k nám dovezeno např. pro arabské hotelové hosty s tím, že by ho konzumenti stejně spotřebovali ve své domácí zemi, nevidím v tom problém. Ponechme domácím podnikatelům svobodu volby, podobně jako se hotelové řetězce v arabských zemích přizpůsobují svým evropským hostům a tolerují, co je jinak v dané zemi nepřijatelné.
Je tedy třeba najít silně vyvážený a racionální postoj, který bude reflektovat místní kulturu, resp. převažující stabilní společenskou poptávku a který nebude podléhat křečovitým tlakům všelijakých zakazovačů, ale i kulturně nepřizpůsobivých nebo servilně multikulturních jedinců.
