Čí je silnice? Přece cyklistů!

Chtěl bych vám popsat příhodu, která se mi dnes stala. Občas vezmu auto a jedu se jen tak projet, vyvětrat si hlavu, srovnat myšlenky, poslechnout si hudbu. Prostě relaxovat. Auto je pro mě, na rozdíl od mnohých jiných, i přes narůstající represi a nesvobodu na silnicích, stále úžasnou relaxací.  

V Praze, tak jako ve většině jiných měst, je mnoho rovných a bezpečných dvouproudých silnic, na kterých není silniční provoz nijak komplikovaný (a je na nich nesmyslné omezení na 50 km/h, což pro tentokrát ponechám stranou). Bezpečných až do okamžiku, kdy se na nich objeví netolerantní militantní cyklista, který svým počínáním ohrožuje nejen sebe, ale i životy ostatních (nikoliv fyzicky ale spíše existenčně). Vždyť kdo z aktivních řidičů nikdy neviděl cyklistu, který záměrně projel světelnou křižovatku na červenou...

V mém případě se jednalo o cyklisticky zřejmě velmi aktivního hlupáka na frekventované ulici na Praze 5 (Radlická), na které auta obvykle jezdí rychlostí kolem 70 km/h. Mistr se pohyboval rychlostí zhruba 20 km/h, což by samo o sobě nemusel být problém. Danou rychlostí se ovšem šoural v samém středu pravého jízdního pruhu. Když jsem na jedné z křižovatek zastavil na světlech vedle něj (nacházel se vedle pravých dveří mého auta), otočil se na mě a ironicky agresivně začal nadávat „zda-li bych nemohl zastavit ještě blíže“. Odvětil jsem, že „kdyby se choval na silnici rozumně a neblokoval provoz svojí jízdou v samém středu jízdního pruhu, nemusel bych zastavit trochu blíže vedle něj“. Dostalo se mi však překvapivé reakce: „to je můj jízdní pruh!“. V ten okamžik jsem si samozřejmě pomyslel, že mám vedle sebe arogantní cyklistické individuum, které si činí nárok na to, co mu nepatří. Ne že by ulice ve městech vlastnili automobilisté, ale infrastruktura byla jednoduše budována, ať se to někomu líbí nebo ne, primárně pro individuální automobilovou dopravu. Bůhví, jaký komplex ho zžíral. Možná mu vadilo, že on musí přepravovat svůj náklad v batohu na vlastních zádech pomalou rychlostí, a já, sedíce v naleštěném otevřeném autě, jen tak neuvědoměle pálím benzín. Raději jsem příliš nečekal na kopanec do dveří a snažil se co nejdříve odjet.

Proč o tomto příkladu mluvím? Ono to totiž není o jednom hlupákovi na kole, ale o celém systému, který mu dopřává sluchu. Výsledkem systematického tlaku minoritní skupiny křiklounů (podobných výše uvedenému cyklo-fašistovi) se tak na ulicích našich měst děje velká absurdita, značně podporovaná většinou bojácných úředníků, kteří rozhodují o dopravně umrtvujících projektech. Zvláštní, že úředníci berou tuto „zklidňovací“ mánii jako zřejmé dobro, neměnnou pravdu nebo dokonce jako celospolečensky převažující zájem, který musí neodpovědným občanům vnutit za každou cenu. Automobily mají být postupně vytlačovány z infrastruktury, která pro ně byla vybudována. Jakoby automobily představovaly nějaké všeobecné zlo, jakoby automobily nepředstavovaly jeden z nejúžasnějších a nejpraktičtějších vynálezů, který kdy lidstvo vynalezlo. Jakoby automobily nepoužívali živí lidé. A tak nám do měst přichází nákaza omezení na 30 km/h, přičemž média nám tendenčně servírují, jak to občané se socialisticky pokrokovým nadšením kvitují. Prý se pak bude ve zklidněných oblastech jezdit lépe na kole. Děkuji, nechci! A myslím, že valná část z pěti milionů automobilistů v tomto státě také ne. Byl bych velmi rád, kdyby úředníci konečně nabrali rozum a přestali konat sociálně-inženýrské „dobro“ proti vůli „neuvědomělé“ většiny.

Možná to bude pro některé nyní překvapením, ale občas také sednu na kolo. Většinou za městem, na polních cestách, prostě mimo hlavní silnice. Cyklisté jsou totiž na nich velmi nebezpečným a kolizním elementem a neměli by se na nich vůbec pohybovat. Nejsem příznivcem restrikcí a tak namísto absolutního zákazu vjezdu na frekventované komunikace bych uvítal uvalení absolutní odpovědnosti cyklistů za vjezd na veřejné komunikace, tedy zcela neomezené odpovědnosti za související rizika. Díky netolerantním cyklo-agresorům, jako je ten výše uvedený, dochází k dopravním nehodám s tragickými důsledky. Tragickými nejen pro cyklisty, ale také pro automobilisty, kteří jsou vždy první na řadě při svalování odpovědnosti za dopravní nehodu ze strany policie, státních zástupců a soudů. Standardně jsou takové případy zcela automaticky posuzovány prizmatem střetu ublíženého uvědomělého cyklisty-chudáka a zlého automobilového piráta.

Občas si říkám, že nejen při řízení auta se pohybuju v nějaké hloupé virtuální realitě, kdy racionální chování je považováno za závadné, absurdita je normou, kdy mi jsou vnucována pravidla bez valného opodstatnění či smyslu a kdy skupina aktivistických křiklounů, byrokratů či „expertů“ manipuluje s veřejností. Jenomže to není sen, to je naše realita, ve které jsme si jen zvykli fungovat, se kterou se trvale a kontinuálně učíme žít. Myslím ale, že občanská otupělost a odevzdanost má i zde své limity…