Státe dej mi konečně pokoj, mám tě už dost!

Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Subjektivně se zdá, že množství veřejných problémů spirálovitě narůstá a nebere konce. Pokrytectví politiků napříč všemi etablovanými stranami, zvyšování daní, státní zadlužení, korupce a zpronevěry veřejných činitelů,  narůstající regulace a zákony, neustále rostoucí míra dohledu, bezdůvodné špiclování občanů atd. Prostě přebujelý stát. Zcela nepokrytě funguje jen sám pro sebe, resp. pro elitáře, kteří se ho snaží ovládat. Všichni, jako kdyby se už dávno smířili s tím, že občan zde (i kdekoliv jinde na světě) existuje pouze pro stát, že je jeho otrokem, producentem nových daňových poplatníků, nesvéprávným jedincem a ovcí ve stádu, kterou je potřeba řádně oholit a kterou je potřeba donutit, aby přiliš nevystrkovala hlavu.  

Smířit se s tím vším je fatální omyl, kterého se dopouštíme téměř všichni v podstatě každý den. Stát je útvarem, který vzniknul na ochranu bezpečí a zájmů určité skupiny lidí a měl by se podle toho chovat. Nekompromisně a bez vyjímky. Není zde od toho, aby více či méně terorizoval své občany, ačkoliv, uznávám, hranice mezi vynucením pravidel a neoprávněnou buzerací bývá velmi tenká.

Vždyť kolik z občanů tohoto státu si vůbec uvědomuje, že když vyjdou nebo vyjedou na ulice našich měst, jsou téměř permanentně pod dohledem? A kolika lidem to opravdu vadí? Že nic špatného v životě neděláte a tak je vám jedno, že vás někdo neustále sleduje? Že se nemáte čeho obávat? To je fatální omyl a strkání hlavy do písku. Říká se, že když vložíte žábu do hrnce s vodou a postupně zvyšujete teplotu, žába si pomalu zvyká na rostoucí teplotu, až se uvaří. Kdyby se teplota zvýšila naráz, žába by z hrnce vyskočila. Stát (tedy skupina elitářů, kteří jej ovládají) nám stejně tak pozvolně zvyšuje teplotu (resp. utahuje šrouby), my se pomalu začínáme vařit, ale jsme velmi líní nebo slepí s tím něco dělat. 

Proč o tom všem ale mluvím? Kvůli snaze neustálého posilování role státu. V naší společnosti je velmi silně zakořeněn etatismus, tedy pocit, že stát se o vše postará: o materiální zajištění občanů všech věkových kategorií, o ekonomiku, o bezpečnost, o cokoliv... To je ale opět hluboký omyl. Stát neprosperuje, protože efektivně vykonává svoje funkce. Stát prosperuje, pokud bez státních zásahů prosperují jeho jednotlivé stavební kameny, tedy jednotlivci a firmy (nejvíce je toto pravidlo pochopitelně viditelné v oblasti ekonomiky). A naopak, o co více se stát (neefektivně) přimotává do existence a díla jednotlivých entit ve slepé či pokrytecké víře, že koná veřejné dobro, o to více pak sám skomírá. Vždyť připadá vám normální, že stát odebírá průměrně vydělávajícímu občanovi tohoto státu nadpoloviční většinu jeho ročního příjmu? Mně nikoliv. Ale možná patřím do menší části populace, která si tuto absurditu velmi citlivě uvědomuje.

Většina občanů se rovněž etatisticky spoléhá na vyřešení problému korupce ze strany státu, doufajíce, že politici, kteří se populisticky bijí v hruď, to vše mohou zajistit. Nemohou. A i kdyby mohli, je zřejmé, jak by byl (vlastně je) tento přístup naivní. Neboť chtít po politicích, aby si vlastnoručně podřezávali vlastní židle v rámci přebujelého státního aparátu, je naprosto absurdní. Dávají se obvykle naivní recepty, jak potlačovat důsledky přerostlého státu, který ke korupci a klientelismu přímo vybízí. Důsledky jsou ovšem ve své podstatě neřešitelné a žádné apely na morálku či represe je nevyřeší (viz korupcí prorostlá Čína a související trest smrti). Proto je nutné řešit samotnou příčinu, která je pro korupci živnou půdou, tedy samotnou existenci zhoubně přerostlého státu a státního aparátu. Mluvím zde o množství regulací, zákonů, razítek, úředníků, dotací, kontrol, restrikcí atpod.

A přitom mnoho ze zmiňovaných problémů, se kterými se denně na úrovni státu potýkáme nebo které nás každý den zlobí, mají poměrně jednoduchý recept na řešení. Je jím zmenšení státu samotného a jeho vlivu na naše životy. Nemluvím tím o jeho likvidaci, ale o podstatném zmenšení a tím i zefektivnění. Jasná, srozumitelná a jednoduchá pravidla včetně jejich vynucení (tj. stát) jsou potřeba a já uznávám nutnost jejich existence v případě zajištění opravdu základních funkcí (např. bezpečnosti).  

Přechod od „velkého“ k „malému“ státu by však samozřejmě nebyl jednoduchý. Ba právě naopak, byl by pro velkou část obyvatel naprosto bolestivý. Například uplatnění neproduktivních státních úředníků na reálném trhu produktivní práce (který by díky své státem zapříčiněné zakrnělosti po určitou dobu nenabízel dostatek pracovních příležitostí) by pro mnohé bylo nepřekonatelným problémem.  A to ani neuvažuji o nutnosti mnohých převzít osud a starost o sebe sama do vlastních rukou.  

Etablované parlamentní strany, stejně tak jako drtivá většina neparlamentních stran, nenabízí skutečná řešení související s přebujelým státem. Jejich programem je naopak další posilování jeho role v té či oné podobě a pouhé hašení důsledků tohoto přístupu. Existuje však prozatím neparlamentní strana blížící se hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny, která likvidaci metastázovaných částí státu nabízí. A já pevně věřím, že do příštích parlamentních voleb ještě výrazně více pravicově smýšlejících voličů pochopí, že právě tato strana jako jediná nabízí autentický pravicový liberální program s jasnou koncepcí a návrhem racionálních řešení.