Babišova pravice se sociálním cítěním a kapitalismus

Levice ve dvacátém století dokázala mistrně překroutit vnímání pojmu sociální spravedlnosti. Komunistům a socialistům se dokonce podařilo pravicově onálepkovat i poražený nacistický režim, který měl bezpochyby převažující atributy levicového totalitního modelu. Podařilo se jim také vnutit většině obyvatel Evropy myšlenku, že druhá polovina minulého století a počátek toho současného jsou dobou kapitalismu a také, že „divoký“ kapitalismus je hlavní příčinou většiny jejich problémů a proto je třeba jej razantně regulovat. Typickým příkladem oligarchy, pragmaticky využívajícího této situace, je u nás ministr Andrej Babiš a jeho účelově založené „nepolitické“ amorfní hnutí.

Vím zcela jistě, že současný ekonomický systém v Evropě se kapitalismem nazývat nemůže. Jedná se o korporativistický, klientelistický a dotační model, novodobý státem vynucený socialismus, ovládající naše životy nejen v ekonomické rovině. Přesně ten, který urputným manipulátorům formátu Andreje Babiše hraje plně do karet. Ze státu se postupně stal skrytý dirigent našich životů, obírající např. v České republice průměrného člověka o nadpoloviční část jeho příjmů, přerozdělující peníze od chudých k bohatým pomocí zákonů a dotací, plíživě omezující jeho svobody, likvidující stále více soukromí a vynucující si pošlušnost. 

Trvale se tak například potkáváme s manipulativním výkladem sociální spravedlnosti ze strany v podstatě všech bývalých nebo současných parlamentních stran. Pan Babiš se svým odkazem na jeho „sociální cítění“ do této skupiny bez pochyb sám řadí. Sociálně spravedlivý je údajně takový systém, který solidárně přerozděluje. A to prý od bohatých k chudým. Toto je však jen jeden z možných výkladů pojmu sociální spravedlnosti a kdo se tomuto pojetí vzpírá, je automaticky onálepkován jako nemorální sobec. Je však nutné zdůraznit, že tok peněz je dnes v realitě přesně opačný a že určené finance ve výsledku solidárně používány většinou vůbec nejsou. Princip „od bohatých k chudým“ je sám o sobě zvrácený, pokud je vynucený násilím státu tak jak je tomu dnes. Solidarita se prostě používá jen jako záminka, jak ze všech (nikoliv jen těch bohatších) vytáhnout peníze pro přerozdělení vybraným skupinám či na stát přisátým „podnikatelům“. Je tedy opravdu pravice pro bohaté a levice pro chudé, pokud se skutečná pravice snaží o nastavení rovných podmínek pro všechny bez rozdílu? Vždyť například stát bere na daních běžným občanům více než čtyřnásobek toho, co vyžadoval od občanů na vlastní chod za první republiky. Bylo tehdy Československo nějakou banánovou republikou? Proč nám tedy levice všeho druhu chce nadále zvyšovat daňové zatížení, byť třeba skrytě, a říká tím, že stát nemá stále dost?

Podle mého názoru je sociálně spravedlivý ten ekonomický režim, ve kterém se každému dostává podle jeho zásluh a nikoliv podle toho, jak hlasitě křičí nebo jak silné má svaly. Tvrdý a opravdový kapitalismus je tak sociálně spravedlivý. Nikoho neokrádá a současně umožňuje přirozenou solidaritu v rámci rodiny či společnosti. Fungovalo to tak do počátku minulého století, spíše po celé věky, tak proč by to nemohlo fungovat i dnes? Proč máme tedy pod záminkou solidarity přispívat na bohatnutí těch, kteří mají ze stávajícího systému jen dojnou krávu?

Před několika lety jistá blogerka napsala, že kapitalismus je jako pacient udržovaný v umělém spánku, o kterého se stará tým socialistických mediků, kteří regulují jeho dýchání a životní funkce. Vydávají se za jeho blízké příbuzné a maskují realizaci svých vlastních zájmů jeho vůlí. A pokud se ukáže, že jejich rozhodnutí byla škodlivá, všechno svedou na pacienta samotného, na jeho nedokonalost, nespolupráci či neživotaschopnost. Uvedený příměr snad nemůže být více vypovídající. Jak by mohl být současný systém nazývaný kapitalismem, když i běžný občan s průměrnou mzdou podléhá tak drastickému (navíc často zamaskovanému) zdanění? Když dochází k tak masivnímu přerozdělování přes státní rozpočet a EU, dotování neefektivní výroby, služeb a ekologických nesmyslů či řízení zaměstnanosti? Když ekonomiku absolutně dusí bující státní byrokracie? Když stát resp. EU občanům určuje, co mají nakupovat, co konzumovat, jak být společensky odpovědným jedincem ve vlastní spotřebě atp.? Jistě lze souhlasit s názorem, že novodobý socialismus je odlišný od toho předlistopadového, komunistického. Základní rysy jsou ale bohužel již shodné. Omezování soukromé volby, státní dirigismus, přivlasňování si výsledků ekonomické činnosti jednotlivců ze strany státu. Prostě socialismus, byť jiného druhu.

Téměř každý ekonomický problém novodobého socialismu pak vládnoucí elita (ať levicová či nominálně pravicová) svalí na nelidský a egoistický „kapitalismus“. Dokonce i tak očividný průšvih, jakým byla výroba otráveného alkoholu, bezprostředně zapříčiněná drastickou daňovou politikou státu v této oblasti. Potíže vzniklé uplatňováním socialistické politiky státního vměšování do životů jednotlivců i firem se řeší přidáním ještě více socialismu a dirigismu. Je to jako hasit požár větrákem a přitom se usilovně podivovat, že oheň stále roste.

Zřejmě máme opravdu co jsme chtěli. Především s faktickým předsedou vlády nás čekají ještě „lepší“ zítřky. Statisíce voličů se nechali obalamutit skvělou a propracovanou marketingovou kampaní údajného nepolitika. Morální kocovina po odhalení pravé podstaty projektu Věcí Veřejných jim zřejmě nestačila. Před parlamentními volbami jsem často slýchal, že Andrej Babiš je bohatý člověk a tak nemá zapotřebí parazitovat na politice, podvádět a korumpovat. Od něj samotného jsme pak přímo slýchali, že bude na rozdíl od ostatních politiků „makat“, zajistí výběr daní, nastolí konečně pořádek atpod. Výsledky jsou však tristní. Na jednáních Sněmovny z poloviny není, ač to předtím silně kritizoval. Výběr daní se propadá a místo pořádku zavádí jen nové byrokratické překážky a regulace.

Ve skutečnosti je právě Andrej Babiš člověkem, který musel nutně ovládnout politickou scénu a nastavený ekonomický paskvil, ve kterém žijeme, neboť mu dosavadní korupční prostředí přestalo jít na ruku. Jeho firmy byly a stále jsou životně závislé na propojení se státem, od kterého inkasuje podle oficiálních údajů přes tři miliardy korun ročně (přehled 2010 zde). Podle jiných kvalifikovaných odhadů dokonce ještě více. Trapně pak vykřikuje, že odvádí desítky milionů na daních a zaměstnává desetitisíce zaměstnanců. Je to jen přelévání peněz z jedné kapsy státu do druhé. S tisícovkami milionů korun ročně od státu v zádech se to podniká, zaměstnává a rozšiřuje vlastní impérium... A to není všechno. Prostřednictvím jeho úřadu, jeho represivních pravomocí i širšího politického vlivu, má nyní stále větší moc nad téměř celým byznysem a ovládá ho z pozice státní moci.

Vlastně mě nepřestává udivovat, že mnozí voliči ještě neprohlédli, s kým mají tu čest. Podporují oligarchu, který pragmaticky využívá současný klientelismus a novodobý socialismus, aby ještě více zabezpečil své „podnikání“ a upevnil svou moc. A to vše za nemalé peníze nás všech. To je ten současný „kapitalismus“, na který je možné v případě potřeby vše svést a pak plebsu ještě více utáhnout šrouby. Věřím však ve skutečně lepší zítřky. Věřím, že voličům časem tyto skutečnosti přirozeně dojdou a pochopí tak, že je pro ně nejlepší se začít starat o vlastní život a peníze bez účasti státu, bez jeho loupeživé daňové politiky a bez jeho všeobjímající kurately.

Jan Polanecký,
člen Republikového výboru Svobodných