Ne příliš příjemné povolební zamyšlení

Je pár dní po volbách a já si dovolím poněkud nepříjemné povolební zamyšlení. Ani v nejmenším však nemám v úmyslu na někoho drze ukazovat, ačkoliv budu do značné míry neurčitě střílet do vlastních řad i sám do sebe. Ve straně jsem zhruba dva roky a je zde mnoho členů a příznivců, kteří pro Svobodné vykonali rozhodně více než já sám. Velmi dobře si to uvědomuji. Tyto řádky jsou tedy určeny pro členy, registrované příznivce, prosté sympatizanty i vedení strany.  

Volební výsledek 2,5% není špatný, ale upřímně říkám, že jsem očekával více. V prvním okamžiku byl pro mě zklamáním, dnes to již hodnotím trochu střízlivěji. Zřejmě jsme si tento volební výsledek plně zasloužili a potřebujeme jako strana ještě dozrát. V dané konstelaci našich schopností, okolností a času je to zřejmě maximum možného. Bohužel.

Takže co udělat, abychom v příštích sněmovních volbách již překonali magických 5%? Potenciál na to jistě máme, avšak i v této kampani a naší dosavadní existenci neustále opakujeme tytéž chyby či nedotaženosti, které nakonec voliče od nás odtahují nebo přinejmenším nelákají. Záměrně zde vynechám důležité (nikoliv samospásné) téma finančních prostředků na kampaň a naší všeobecné viditelnosti. Všichni víme z právě skončené kampaně, že pustý masivní marketing může znamenat těžký volební propadák.  Přesto, už jsem nejednou slyšel názor, že s takto relativně malými finančními prostředky byly náš výkon a viditelnost v kampani naprosto nadstandardní. Za to lze např. v Praze nekonečně děkovat pánům Jiřímu Kubíčkovi a Pavlu Pešanovi, ačkoliv obrovský dík patří určitě všem, kteří se podíleli. 

1. Image-making a mediální poradenství

V kampani jsme zřejmě podcenili důležitý faktor image-makingu čelních představitelů strany, tj. jednotlivých lídrů. Absolutně zde nekritizuji výkony konkrétních osob či samotného předsedy, který je bez jakýchkoliv pochyb nejzkušenějším řečníkem a zcela oprávněně hlavním „obličejem“ naší strany. Nicméně všichni jsme (samozřejmě mě nevyjímaje) pouhými amatéry v tom, jak zapůsobit přes média na potenciální voliče. Víme, jak se máme před mikrofonem či kamerou chovat, jak intonovat, jaká dělat gesta, kde přidat na důrazu a emocích, kde ubrat, jak strukturovat projev a jak se chovat k oponentovi? Kdy je vhodné mít kravatu a kdy naopak neformální oblečení? Jen se domníváme a ať chceme nebo ne, toto dělá podstatnou měrou volební výsledek. Pochopitelně zde nehoruji za nějaké křečovité a umělé vystupování (všichni si pamatujeme Fischerovu kandidaturu na prezidenta), na druhou stranu bychom neměli litovat každé vynaložené koruny na tuto podporu. Bez pochopení psychologie voliče v politice neuspějeme. Bez „chycení“ posluchače či diváka na první poslech či pohled nebude „běžný volič“ naše následné hlubší myšlenky chtít vnímat.  Ač image-making považuji za nutné zlo, poslouží ve finále dobré věci. Je třeba na tom důsledně zapracovat a nebát se vynaložit podstatné finanční prostředky na profesionální mediální poradce a image-makery. 

2. Strana křiklounů, arogantů a lidí nerespektujících jiný názor

Často jsem se při kontaktní kampani setkával i s tímto nelichotivým popisem naší strany, často to slýchám i nyní po volbách, jako argumentaci toho, proč nás ten či onen nevolil, ačkoliv s našimi názory v zásadě plně souhlasí. Jistě, můžeme namítnout, že většina členů či příznivců se takto nechová nebo že tuto negativní image vytvářejí arogantní sympatizanti. Avšak i to je odrazem naší práce, je to realita, se kterou se musíme poprat. Nikdy nevíme, kolika lidem ve svém okruhu názorový oponent, kterého jsme urazili či zesměšnili, volbu Svobodných nakonec úspěšně rozmluvil.

Ať se nám to opět líbí nebo ne, volič také kádruje stranu podle věku kandidátů či lídrů a jejich získaných životních zkušeností. Je to prostě nepopiratelný fakt. Mladší věk, nebo jen vizáž, automaticky evokuje u voličů negativní reakce a diskvalifikuje. Vím, o čem mluvím, ač sám téměř již 37-mi letý, bojuji s tím dodnes. Pokud však chceme na kandidátky a na jejich čelní pozice stavět mladé či velmi mladé osobnosti, vždy bychom měli klást důraz, v mezích možností, na jejich co možná největší vyzrálost a kultivovanost, abychom tyto negativní konotace u voličů co nejvíce eliminovali. Sám jsem se stal nedávno terčem negativní poznámky o přílišném nerespektu Svobodných k politickému okolí, zřejmě nejvíce z důvodu toho, že autor poznámky si ono negativní očekávání, aroganci a neschopnost komunikace automaticky spojil i se mnou. 

Těsně po volbách publikoval Pavel Kohout svůj článek, popisující, co by Svobodní měli dělat jinak, aby se příště do sněmovny již probojovali. S textem se více méně ztotožňuji, vidím v něm ale jedno zásadní riziko. Jde o možné fatální nepochopení pasáže o nutném přidání na důrazu, vymanění se ze škatulky strany hlavního proudu, podpoře rebelství a výbojnosti. Velmi se obávám, že si mnozí toto vadně vysvětlí jako impuls k ještě větší aroganci, agresivitě a nesnášenlivosti k názorům jiných. Takový přístup může imponovat možná osmnáctiletým prvovoličům, které beztak často oslovuje např. Pirátská strana svou nesystémovostí, avšak nikoliv hlavní cílové skupině voličů, kterou se snažíme získat my. Nepleťme si tedy kultivovaný důraz a politické rebelství (tak já chápu Kohoutův apel) s křiklounstvím a projevy arogance.
3. Běžný pravicově smýšlející volič nám nerozumí

Pokud velmi hrubě spočítáme a odhadneme, jak dopadly volby, vychází až šokující odliv tři čtvrtě milionu voličů od stran nominální pravice směrem k prázdným populistickým projektům. Je to výraz zoufalosti a naivity občanů, stejně tak jako naší neschopnosti správně reflektovat pocity ve společnosti. Vždyť se podívejme, jak osmičlenný projekt senátora Okamury dokázal uspět, dílem díky jeho osobnosti, dílem díky tomu, že dokázal podchytit, jaká témata ve společnosti aktuálně rezonují.

Abych nebyl špatně pochopen, nevolám zde ani v nejmenším po účelovém populismu z naší strany či odklonu od našeho kvalitního programu. Volám po populárním objasňování našich konzistentních myšlenek a nakročení blíže k „běžným pravicovým“ voličům. Tento třičtvrtěmilion občanů musí být naše cílová skupina, nikoliv pouze klasicky liberální intelektuálové se širším rozhledem, kteří jsou o své volbě již přesvědčeni. Musíme získat voliče, kteří stále a neúspěšně hledají alternativy autentické pravicové politiky v populistických a prázdných projektech na jedno použití. Odhlédněme tedy od faktu, že díky menším finančním prostředkům či mediální blokádě (možná ignoraci) nejsme jako strana tolik vidět. Vyjadřujeme pocity nelevicového voliče srozumitelně? Dokážeme často překvapeným občanům vysvětlit, že naše myšlenky nejsou tolik radikální, jak se jim na první pohled zdají? Zřejmě ne dostatečně. Musíme i zde opět silně zapracovat.

Svobodní a jejich unikátní a racionální myšlenky mají i v České republice opravdu velký potenciál, jsem o tom přesvědčený. Pokud nakročený trend nezmaříme a uchopíme tento potenciál správně, máme reálnou šanci proniknout v příštích volbách do sněmovny a postupně se stát rozhodující stranou české pravice. Nepolevujme v našem úsilí, poučme se z našich zakolísání a chyb. Úspěch se jistě dostaví. Máme na to, pevně tomu věřím.