Homosexuální adopce podporují zneužívání dětí. Nebo ne?

V poslední době se na internetu, zejména v okruhu Svobodných, rozhořela debata o adopci dětí homosexuálními páry. Padají mnohé argumenty a tak si dovolím přidat několik svých poznámek.  

Je lepší umístit dítě z dětského domova homosexuálnímu páru? Možná. Nebo dítěti homosexuální pár zakládá do života zcela vadný společenský / rodinný model? Možná. Já si na tyto otázky nedokážu přesně odpovědět, prostě nevím. A mám ten luxus nemít jasný názor, neboť nejsem ani odborník ani politik, který by měl o tomto tématu rozhodovat. Mimochodem, toto téma je pro politickou stranu potenciálně velmi toxické a rozumní politici (nikoliv političtí hurá-aktivisté) by se mu měli, ve stále tradičně naladěné české společnosti, obloukem vyhýbat. Je to totiž téma obecně velmi okrajové až nedůležité, ač je pro někoho třeba prioritní otázkou života.  

Existují odborné texty podporující i zavrhující adopce dětí homosexuálními páry, tzn., že ani profesionálové v oboru se neshodnou na jediném správném řešení. Ono totiž evidentně neexistuje. Jak by tedy měli mít jasno běžní lidé či amatérští politici, kteří na problém nahlíží čistě skrze svá dogmata, osobní zájmy či sexuální orientaci? Co když jsou takové adopce v určitém případě vhodné a v jiném pro dítě škodlivé? Co když je setrvání dítěte v dětském domově za určitých okolností nejlepším možným řešením a v jiném může na dítěti zanechat nesmazatelné stopy? Skutečně existuje univerzálně správné řešení, které našroubujeme na všechny osamělé děti podle toho, jaké politické či společenské dogma podporujeme?

Často slýchám argument, že se česká společnost za poslední léta posunula, a tak že je prý potřeba posunout i politickou doktrínu, aby tento vývoj odrážela. Nevidím to tak. Myslím, že se lidem pouze vnucuje levicový neoliberální obraz světa skrze každodenní mediální masáž hyperkorektních novin a televize, které se bojí dotknout přehnaného jemnocitu některých lidí v rámci své zhovadilé autocenzury. Vytrvalý tlak ovšem nese své ovoce. Krásně tuto situaci dokumentuje stav německých hlavních médií, kde údajně až sedmdesát procent novinářů volí Socialisty a Zelené. Jedná se tedy i u nás o skutečný posun v myšlení lidí nebo jen o vnucený mediální obraz věci?

Celé toto téma se točí okolo sporu, co je a co není rodina (pro mě přeneseně přirozená rodina) a zda existuje přirozené právo na adopci dítěte. Podle mého názoru takové právo obyčejně neexistuje, bez ohledu na sexuální orientaci „rodičů“. Dále, za přirozenou rodinu považuji vztah muže a ženy, kteří zplodí a vychovávají své dítě. Chápu samozřejmě, že mě militantní homosexuálové, homosexualisté a libertariánští „ultras“ za tento „překvapivý“ názor odsoudí jako „konzervu“, zpátečníka, homofoba, zabedněnce atpod., nicméně přírodu a tisíciletí trvající vývoj lidské rasy prostě neošálí. Znovu ovšem podotýkám, aby bylo jasno, že tento můj tradiční názor není bezprostředně spojen s názorem na správnost či nesprávnost adopcí dětí homosexuálními páry, jak uvádím výše.  

Na tomto tématu se mi opět potvrdilo, jak jsme se dnes stali necitliví k často používanému dvojímu metru. Sami posuďte dva výroky, které k tématu padají:

1. Dětem bude vždy lépe u homosexuálního páru doma než v dětském domově, kde citově strádají.
2. Homosexuální páry by neměly adoptovat děti, protože je pak jistě budou zneužívat.

V prvním případě se vede nad názorem seriózní debata, společnost a média ho akceptovala jako téma (byť okrajové). V druhém případě se jedná o společensky naprosto nepřijatelný výrok, paušalizující, homofobní a zavrženíhodný, že? Ale jaký je mezi nimi skutečný rozdíl? Naprosto žádný. Oba výroky jsou totiž stejně hloupé, protože ani v nejmenším neplatí absolutně. Pro oba najdeme příklady z praxe, které je potvrzují i vyvrací. Záleží vždy na konkrétní situaci a podle toho by se ke každému případu mělo přistupovat. Paušalizování a dogmatické poučky jsou zde k ničemu. Já prostě nemám jednoznačný názor. Nechci ho mít a dovolím si ten luxus…